Pawlo, ty víš, jak se cítí ženská, o kterou se chlap vůbec nezajímá, kolem které chodí jak kolem nábytku, na jejíž volání o pomoc, na veškeré podněty, na jakékoukoliv snahu o vzkříšení nebo řešení vztahu nereaguje? Kdy pán domu je spokojený, nic mu nechybí, tak co by řešil? Víš, jak se cítí ženská, se kterou chlap odmítá komunikovat na jakékoliv úrovni? Víš jaké to je, nebýt celý rok pohlazená, nedostat jen tak pusu, nesdílet spolu běžné denní starosti a radosti, tak víš jaké to je? Nemluvím o pár dnech, ale o týdnech, měsících, letech. Pokud jo, tak se velmi divím tvému postoji, pokud ne, tak jenom vaříš z vody...pro dítě to je příšerná atmosféra, kdo nezažil, ať to nedělá to těm holkám, které v tom musí žít ještě těžší. Kdo tohleto překoná, je podle mě fakt borec a zaslouží metál. Ale můj dojem je, že pokud je to takhle, nepřekoná už to žádná. Buď žije vysátá, nespokojená a vyčerpaná celý zbytek života, nebo s tím něco udělá a dříve nebo později se rozejde. A za mě raději dřív, dokud jsou děti malé. Já v tom zůstala téměř dvacet let. Jsem strašná hrdinka, že jsem dětem nerozbila rodinu jak byly malé. Měla jsem odejít dřív, málem jsem po těch letech skončila na psychiatrii. Jo a většinou ženské potkají chlapa, který je zaujme až ve fázi, kdy není cesta zpátky. Drtivá většina ženských právě vydrží co může nejdýl PRÁVĚ kvůli dětem, a jiný chlap je v převážné většině případů pouhý následek, ne příčina.