Podvědomě myslím všichni více, než jsme ochotni si připustit v situacích, kdy přichází myšlenky typu "Jak takoví ignoranti rodiče mohou mít tak báječné dítě?"

Pozoruji to na sobě a bráchovi hlavně v situacích, kdy se dostaneme do stresu - když není čas chování vědomě korigovat - tedy ne že rodiče nás posazovali, ale já to nedělám, to ne, tam je čas to rozmýšlet.

Ale třeba reakce na dítě rozbíjející hračky to je jak přes kopírák, chování, když jsme nemocní, schopnost vést diskuzi s partnerem s totálně jiným názorem, zveřejňování emocí.

Nebo naopak takové ty denní a úplně všední věci - postoj ke společnému jídlu, společně trávenému volnému času, míra "koníčky" versus "rodina"