Zrovna tohle mi připomnělo. Mamka zastává názor příliš nechválit, naopak vyzdvihnout nedostatky, aby dotyčný věděl, co zlepšovat a kde se dál snažit. Takže ač samojedničkářka, školní olympiády atd, chování bez poskvrnky, "alkohol, baby cigarety rokenrol" nic takového, tak jsem se pochval jen málokdy dočkala. Kritizovat moc nebylo co, tak ani ta kritika nebyl. Ale po pochvale jsem coby dítě toužila a tento přístup mě mrzel.

Tak se své děti snažím chválit víc. Ale jak jsem psala výše, v podvědomí to mám zakódováno asi dost, protože popravdě vždy, když slyším mámy, co totálně nekriticky chválí každý prd svých dětí, tak si říkám, proboha proč? Vždyť to, za co je chválí, je normální, nic neobvyklého. A jsme tam - máma si taky myslela, že mít samé jedničky je normální a když je mám už dvanáctým rokem, tak není co komentovat

Takže v důsledku jsem ten její model nechválit samozřejmé přejala taky, jen možná posunuji tu hranici, co je samozřejmé , ale kdoví, co si myslí moje děti.