Jsem hnusná, přiznám se. Máme psa po manželově bývalé přítelkyni. Jsem teď s dětmi sama, manžel je pryč. Ta 40-ti kilová potvora se mi vysmýkla na silnici, když jsem musela vzít starší holčičku za ruku a mladší do náruče, protože jelo auto. Pes utíkal, já jsem ho hnala před sebou.
Z boční cesty šla holka s huskym, místo aby počkala, až přejdeme, tak nás doháněla, já jsem psa nestačila chytit, on se vrhl na huskyho, slečna začala ječet. Já jsem musela pustit děti, ty ječely, chytala jsem psa za chlupy, ohnal se po mě a sekl mě zuby po kloubech na ruce. Holka ječela, děti ječely, nějaký chlap ječel z povzdálí taky. Psa jsem nakonec zpacifikovala a odtáhla domů a doma mu trochu nařezala - tvářil se hodně provinile, věděl proč.
Je to těžké, já ho mám ráda, ale strašně mi komplikuje život. Z vlastního rozhodnutí bych si psa nikdy nepořídila. Nemůžu kvůli němu třeba i odjet k rodičům, když je manžel v zahraničí, musím ho venčit, když jsem nemocná já nebo děti, když je zima, bláto, prší, musím jet s kočárem. Nejsem jeho paní, navíc je starší, nervní a trochu zákeřný pes, ale utrácet ho kvůli tomu nebudeme....