svého psa jsem při výchově občas plácnout musela.nejvíc na něj zabíralo plácnutí novinami.nesnášel ten zvuk.nebo vzetí za krk a přimáčknutí k zemi. takto jsem držela,dokut se neuklidnil.cenil zuby,vrčel,ale vyhrála jsem.mám psa se sníženým prahem bolestivosti,ani kdybych ho doslova řezala,k ničemu by to nebylo,ale ukázat mu nadvládu,balo nutné.
dnes je to pes,který když řeknu sedni a nesmíš a položím před něj párek,-sedí a párku se ani nedotkne.
samozdřejmě nekdy ujede,hlavně když hárají feny..z vychovaného psa,stává se gauner k pohledání.
jinak poslouchá i na mé syknutí.