Macimm+ taky mám psa po manželově přítelkyni, vlastně bych se podepsala úplně pod všechno, co tu píšeš. Rovněž bych si psa sama nikdy nepořídila, mít zvíře je doslova proti mojí přirozenosti.

Naposledy jsem ho doslova seřezala v létě. Byli jsme na dětském hřišti, a pes stále podlézal plot a lezl za námi. Čtyřikrát jsem na něj zkusila všechny ty asertivní tipy popsané výše, důrazně vynadat, chytit za chlupy na krk, zle se koukat a podobně. Vlezl tam popáté a navíc udělal bobek přímo doprostřed pískoviště. Zmlátila jsem ho tak, že jsem si zlomila prsteníček na pravé ruce, dodnes mě bolí. To ve mě vyvolalo určitou reflexi a od té doby pes nedostal. Dlužno dodat, že od té doby se pes ani neodváží na hřiště podívat, natož se tam podhrabávat.

Takže jasně, klidné jednání je hezká věc, ale když jednání psa přeroste určitou mez, je podle mě mnohem účinnější fyzický trest.

Btw. ještě pro pso-milné čtenářky, mezi dětmi a psem já vidím obrovský rozdíl a chovám se k nim naprosto jinak. Ve stylu já jsem šéf, děti jsou moji partneři, pes je můj podřízený.