Ahoj, tak to na mě zase padlo.. Pokaždé si řeknu, že to musím nějak přijmout, že se s tím musím smířit, ale nějak mi to nejde.. Abych to osvětlila. Mám dvě děti (4 a 2 roky) a nedokážu se jaksi smířit s tím, že ani jedna z babiček o děti nemá zájem. Jedna babička bydlí naproti, další dvě 15km od nás a čtvrtá o pár kilometrů dál (ale už se špatně pohybuje, je jí přes 80 a i když by si děti určitě ráda někdy vzala - jako jediná - tak už je na tom tak špatně, že za ní jezdíme jen my, ale jezdíme alespoň co nejčastěji). Vím, že tu už o nezájmu ze stran babiček bylo napsáno mnoho, mě prostě akorát udivuje, že ze tří zdravých babiček, v nejlepším věku, se jedna o děti nezajímá vůbec (neviděla je víc jak rok), tchyně má jen vnučku od své dcery a naše děti jí stačí vidět jednou za půl roku a moje mamka, i když bydlí naproti, tak jí stačí děti vidět párkrát v měsíci. O nějakém hlídání si můžu nechat zdát, zítra musím s dětmi k mé doktorce, i když jsem s nimi teď na paragrafu a měly by zůstat doma. Potřebovala jsem se akorát vypsat, je mi to hrozně líto, protože nevím, jestli snad něco dělám špatně nebo co. Je mi to hrozně líto, protože jsem si to vždycky představovala trošku jinak.. No co, všechno nemůže být podle našich představ že..