Taktéž je ze mě plačka (nikdy jsem slzy neudržela a s dětmi se to úplně dokonalo), takže v rámci sebezáchovy vůbec nekoukám na plačtivé filmy (respektive si je už prostě nedám podruhé). Přesto opakovaně pláču, a to když mě děti donutí koukat s nimi znovu na Nema, na Dobu ledovou (jak tam předávají to miminko otci, ehm, u toho vždy bulím zcela nekontrolovatelně) či na jiné infantility.
U filmů to ještě jde, ale mně se taky klepe hlas, když synkovi postopadesétédeváté čtu výchovné leporelo a tam se ve dvou větách píše, že v domě hořelo a hasiči všechny zachránili - to už si fakt připadám hloupě, ale bojuji sama se sebou a ochotně to dětem znova a znova čtu a doufám, že jednou se otužím natolik, že se mi hlas nezatřese (možná se mi ale dřív začne třást Parkinsonem)