je fakt, že to "odkoukání" dělá hodně. Stávalo se mi, že na hřišti šla dcera jen na ty prolejzky, které znala, tj. houpačka a pískoviště. Různé lezení do výšky atd. ji nelákalo. Ale cca před půl rokem /to jí bylo k 5 letům/ začala právě nenápadně okukovat ostatní děti - zvlášť pokud to byly holčičky tak cca o rok starší - a najednou sama šla a zvládla přelézt třeba přes lanový mostek na který by předtím nešla, přes takovou přeručkovávací prolejzku (kláda ve výši hlavy dospělého, na ní madla jako na držení v tramvaji, musí se jednou rukou chytit jednoho, a švihem se chytnout druhou rukou dalšího atd.). Když jsme jí to vysvětlovali my (ukázat jsem to neuměla - jsem moc velká a když si kleknu tak zas nedošáhnu) - tak ne. Když to okoukla od jiných dětí, tak to šlo. No a pak byla schopná s tou druhou holčičkou "si hrát" třeba hodinu, aniž by na ni promluvila slovo - prostě jen dělala to co ta holčina a jakoby se "honily" na té prolejzačce - jedna nahoru, druhá dolů....
S kreslením je to podobné - vybere si 1 motiv - třeba domeček - a ten kreslí pořád a pořád. Pak si jen tak vezmu papír já, a pomalu kreslím aby viděla jak ty tahy dělám - třeba strom. No a od té chvíle začne kreslit samé stromy. Ale neřekne si "nauč mě kreslit strom" - musí to okouknout a "hlavně nenápadně"

A s mluvením cizích lidí na ni - to taky není slavné. Doma je ukecaná jak Palacký, básničky, říkanky, písničky, vlastní verše se z ní jen hrnou. Ale stačí aby ji nějaký neznámý (nebo i trochu známý) člověk přímo oslovil ve stylu "řekni mi...." a šmytec. Hlavu dolů, děsně důležitě si prohlíží špičky bot a nic. Ale to jí nevyčítám, neboť obvykle jsou to docela stupidní dotazy co po ní chtějí, ještě neváhají si k ní stoupnout úplně blízko nebo naklonit se před obličej, případně přátelsky "poplácat".... to bych neřekla taky nic takže je mi jasný odkud vítr fouká.....