nj, taky jsem krapet cíťa, ale jak tu někdo psal že má manžela který "umí vrátit do reality", tak to mám naštěstí taky. Je chápavý, umí mě podržet, ale zároveň mi nechat nahlédnout že kdybych se chtěla trápit každou maličkostí, může mě to během krátké chvíle dostat na lopatky. Nespravedlnost světa totiž nejde vyřešit a jiné lidi taky nejde vyřešit takže zbývá jen vyřešit si sám sebe tak, aby se ti žilo co nejlépe to vyhovuje tvému naturelu (někdo má rád dramata každý den, někdo radši stálé věci atd.)
Mimochodem - nejsi náhodou trošku perfekcionista a plánovač? Já docela jo, a tak mě každá "změna plánu" dokáže rozhodit (zvláštní, často je ten plán jen v mé hlavě a jaksi ho nesdělím ostatním a přesto očekávám že se podle něj budou chovat, jak pošetilé). Výborně mě poučila jedna situace - byli jsme s mužem na dovolené, ještě bezdětní (teda byla jsem těhotná). Byli jsme na Gran Canaria, půjčili jsme si auto a projížděli ostrov. Cestu jsem měla pečlivě vybranou a naplánovanou abych viděla "všechno", manžel řídil. No a dojeli jsme doprostřed ostrova - nádherné hory, výhled skoro 360st, krása - prostě něco co by si měl člověk užít v ten moment. A já jsem byla otrávená, poněvadž silnice kterou jsme chtěli pokračovat (odbočka vlevo) byla zasypaná kamením, a další možnosti byly buď jet vpravo nebo se vrátit. O nic nešlo, měli jsme dovču, bylo fakt jedno co uděláme, všude to bylo krásné a bylo co vidět, ale mě drásalo to, že můj "plán" je v troskách...... taková blbost.... naštěstí mě z toho manžel dostal nějak že to vyznělo až vtipně (něco v tom smyslu že jestli na té odbočce vlevo trvám, tak ať si sednu a udělám si pohodlí, že jde odházet tu spadlou kamenovou lavinu ale bude mu to krapet trvat)... No prostě mi došlo že někdy vyšiluju kvůli totálním blbostem. Tak když se ocitnu v podobné situaci a ještě nemám úplné zatmění mozku svým plánem a podaří se mi vzpomenout na tuhle příhodu, dokážu se podívat na věci z nadhledu a je mi mnohem, mnohm líp.