Jano, nechci radit, ale radím. Prožívám něco podobného. Můj otec už má rakovinu v posledním stádiu. Vztahy mezi námi byly vždy velmi chladné (z jeho strany nula zájem a ještě se chlubil, že nás nedusí, že dopřává volnost - tím že se nikdy nezeptá, co děláme a kde jsme byli, že o nás nic nevěděl), ale překonala jsem se, vyšla vstříc a strašně se mi ulevilo. Náš vztah se nijak nenarovnal, už na to není čas a i kdyby byl, tak bychom se museli oba nebo jeden z nás zásadně změnit. Ale já jsem udělala krok směrem k němu a přijala ho takového, jaký je. Ne že by to někdy znovu nezabolelo, ale jsem dospělá a už nečekám, že mě on bude absolutně milovat takovou jaká jsem. Tím, že já tak miluju své děti, dávám jim to najevo, tak ve mně najednou ta láska je a je jedno, kdo ji tam dal, že to nebyl on a můžu trochu dát i jemu a nečekat, že mi to vrátí. Už teď ví, že kdybych za ním nepřila a nedala mu najevo, že mi na něm záleží, tak by to bolelo víc.