Arsielo, tebe moc obdivuji, že jsi to vydržela rok a půl. Mně i ty tři týdny už připadají jako věčnost. Jak jsi to zvládla???
Jinak já jsem nyní na vše rezignovala, prostě, než si nechat vnitřně ubližovat, tak jsem zvolila taktiku, že je mně to vše jedno. Nemám potřebu to rozebírat, neptám se jako dosud, jen jsem řekla, že pokud se nesrovná nejdříve on, tak to nemůže čekat ode mě. A najednou to chce řešit hlavně on. Já se snažím neukazovat, jak stále to moooooooooc bolí. Teď se snažím hlavně jako matka a hlavně se věnuji více sama sobě. Za ty tři týdny mám vrásek jako za dvacet let. A najednou se tatínek začíná probouzet, protože to co dělá on , tak přece není zvyklý, že by dělala maminka. Jdu s kámoškou na kafe, začala jsem víc cvičit, píšu si s dávnou kámoškou přes skype - moc se mu to nezdá. A hlavně ten problém nastolil on, tak pokud o mě stojí, tak musí hlavně zamakat on a neže bude čekat, že já budu ta trpělivá, chápající a čekat až ho to přejde. Nevím, jak dlouho mně ta rezignace vydrží, pořád to hrozně bolí, pořád mě to drtí. Ale chci to rozhodnutí vidět a slyšet od něho, ale hlavně činy. U nás asi svátky rozhonou.