Když byly naše holky malé, tak výtahů v metru moc nebylo, ale zato začaly víc jezdit nízkopodlažní autobusy. Takže kde to šlo, jezdila jsem busem. Když jsem věděla, že budu muset na eskalátory, měla jsem, myslím, sedačky za sebou a stála jsem vždy pod kočárem, takže když jsem jela dolů, na eskalátor jsem nacouvala. A protože mám ještě o rok a půl starší holčinu, kočár jsem držela jen jednou rukou a vlastně ho spíš podpírala tělem (někdy je vlastní větší hmotnost k užitku), starší holčinu jsem držela druhou rukou.
Úplně jsem se osvobodila ve chvíli, kdy holky dokázaly samy sedět (poměrně pozdě, v patnácti měsících)....pak jsem jednu šoupla do krosny, druhou do monogolfek a starší holku za ruku....to jsem pak dokázala sama vylézt i do tramvaje, i když to nebyla žádná sranda...a hlavně lidi mnohem ochotněji pomáhali, ani ne tak s kočárem, jako že vzali za ruku tu starší holku a já měla obě ruce volné na golfky...Takhle jsem cestovala kamkoliv a bylo to výhodné i na cestu vlakem...
Šlo to do chvíle, než jsem zjistila, že čekáme čtvrté mimčo...Dvojčatům byly necelé dva roky, starší holce něco málo přes tři...Chvíli jsem ještě používala staré dvojgolfky (myslím, že z dob mého narození, takže žádná vyztužená záda, pro většinu lidí byla nízká i držadla, ale já jsem celkem prcek, tam mi to vyhovovalo...bylo to většinou jen na krátké přejezdy, když jsem potřebovala děti někam rychle přepravit (do Sokola, k doktorce, MHD...) a měla jsem jen dvě ruce na tři děti...
Pak to nějakou dobu znamenalo vzít dvě děti za jednu ruku nebo se spolehnout, že ta nejstarší už je dost šikovná, aby si poradila sama, nebo, když byly eskalátory dostatečně dlouhé a nebylo moc lidí, tak naskládat děti na schody seběhnout pod ně a dole je zase vyskládat....nebo doufat, že někdo tu třetí ruku půjčí....
On když člověk potřebuje, poradí si, překoná strach, najde způsob.....

Takhle se jezdilo na procházky po narození dvočat, a řešilo se, když starší holka chtěla taky tlačit kočárek :