Smiling, co se dá dělat. Doktor prostě prohlídnul, otočil a teď vypráví, že dělal hrozné věci. Je to jeho věc, jak pojímá formu sdělení ostatním. Můžeš ho brát vážně, nemusíš, může ti připadat směšný, trapný, máme na výběr. Myslím ale, že je to stejně dost šok a určité svědectví, jestliže věhlasný potratář, takhle radikálně změní názor. Co se týče naší rodiny, můj manžel celé těhotenství lítal v pocitech, že 1. se diagnoza snad nepotvrdí, 2. že se s tím NIKDY nesmíří, bude-li to pravda. Jen úplně poprvé, když jsem přišla z genetiky, mi byl oporou a řekl, že to zvládnem. Pak to nesl těžce a ještě i krátce po narození dcery říkal že se s tím NIKDY NIKDY nesmíří, byla jsem naprosto nešťastná. Jenže přešlo pár týdnů a manžel už to začal vidět trochu jinak. A teď po 4 letech je "Bobušánek" jeho miláček a často mi říká, jak si vůbec neumí představit, že bysme ji neměli. Dýchal by za ni, stejně jako za naše další děti.