Taky mám na babičku silný pouto, byla hrozně hodná, milá, obětavá, měla mě moc ráda. Je mi líto, že mě nepoznává, ale vím, že za to nemůže. Ona je i teď hrozně hodná, pořád děkuje, prosí a vůbec sama od sebe vyžuje málo služeb a pozornosti, ale už je ležící, tak si dovedete představit, co je to za práci okolo ní a taky nemůže být už v bytě sama, takže mamka je u ní uvázaná vlastně pořád. Babička říkávala, že má strach z toho, aby někdy nebyla úplně bezmocná a odkázaná na pomoc jiných a ono k tomu došlo..... O to víc se bojím, abych ve stejný situaci nebyla někdy já a už chápu, když se o někom řekně, že měl krásnou smrt. Jen bych se jí chtěla dožít ve zdraví a nemusela by přijít moc brzy.
Když tady čtu příspěvky těch, kteří měli postižené sourozence, tak chápu obě strany. Kamarádka měla a má od narození postiženou sestru a opravdu taky měla v dětství pocit, že byla odsunutá na vedlejší kolej. Z dnešního pohledu myslím, že určitě ne a ona to vidí taky jinak, jak to taky udělat jinak, když ten druhý opravdu vyžaduje víc péče a energie. Asi by na to měli rodiče myslet, že ty "zdravé děti" se můžou cítit odstrčený.