To je veliká pravda, že ta pomoc je minimální.

Já jsem pomáhala pečovat o jednoho člena naší rodiny, který byl pro mě po smrti rodičů vlastně takový náhradní děda. Starala se o něho jeho dcera, já jsem se jí snažila pomáhat, jak to šlo. Oba jeho vnuci se na něj vykašlali.

Dodneška si říkám, zda jsem nemohla udělat víc. Ale mám jakž takž dobrý pocit z toho, že jsem mu (snad) dodávala pocit, že není sám, krom běžné obsluhy jsem si s ním povídala a snažila jsem se vyslechnout i jeho.

Dalo mi to pocit, že jsem mu tohle všechno byť v omezené míře mohla poskytnout. Zároveň dilema, že by se dalo dělat asi ještě víc, že objem toho, co by se dalo udělat, je prakticky neomezený, ale že to někde je třeba "stopnout", aby se tím člověk sám "neoddělal", protože to by pak druhému nebyl nic platný.

Vzalo mi to v podstatě rok mého osobního života, ale nelituji.