To je hodně smutný . Na druhou stranu máš snad ještě život před sebou, a když si najdeš cestu k optimismu, máš naději, že Ti život ještě i něco dá - myslím příjemného, pozitivního.

Mně vzal život vlastně skoro všechno, co jsem od něj očekávala: nějaké takové ty hodnoty, jako že dobře vychovám dítě, budu chodit do práce... a takové nějaké "a žili spolu šťastně až do smrti". Výkony, které jsem od sebe očekávala, hodnoty, které jsem považovala za jasné a pevně dané... všechno je to postižením mého synka (a vlastně taky i mým) postavené vzhůru nohama. Člověk se dostal až na dřeň samotné existence. Vánoce? Vždycky jsem je považovala za kouzelné období plné porozumnění. Místo toho jen strach, že nezvládnu ani základy. A letos ještě ani nemáme stromeček, a hlavní dárky taky ne. Ani nemám jistotu, že Štědrý den letos bude aspoň trochu laskavý a klidný; je tu střet zájmů několika lidí, kteří od Vánoc očekávají každý něco jiného, a my s MM to musíme sladit, aniž bychom měli možnost ovlivnit hlavní aktéry možných potíží.

Člověk se cítí ponížený okolím, znehodnocený sám sebou, a jediné, co tu může ještě fungovat, je sama láska. Zní to jako klišé, ale fakt - paličatá oboustranná snaha zachovat vztah, který vznikl na základě nějakých společných duchovních hodnot, je pro nás oba motorem, abychom si vzájemně porozumněli a odpustili. Někdy mám spíš pocit nehmatatelného spojení duší, kdy se těším, až se odpoutáme od svých pozemských tělesných schránek, a půjdeme spolu ruku v ruce... Jen doufám, že tam v nebi je jaksi možnost... ehm ... erotiky ... Co myslíte?