My jsme doma měli nemocnou prababičku. Měla tuberu. Nesměla mezi lidi, my si tam normálně hráli . Byla hrozně nesnášenlivá, pořád dělala naschvály, pamatuju, jak jsme často měli pomazané vyprané prádlo od výkalů, křičela na naše, z okna ... pomlouvala nás. Umřela ve spánku ve svých 92 letech, když mi bylo 17. Mně nevzala nic, naopak jsem si tam celkem ráda hrála (mamka musela být na prášky), ale babička s dědou ji nastěhovali k našim, aby jim tam nezavazela , našim vlastně brala strašně soukromí, pořád nervy, uklízení ... Babička nikdy nikde nebyla, protože se o ni celý život starala (snídaně, obědy, večeře, praní ...). A ještě jí nadávala, když jí to tam donesla. Když je člověk sám (bez další širší rodiny) a má na starost nemocného nebo starého člověka, je to velmi náročné. Člověku to dá možná trochu té pokory, nechtít od života příliš mnoho, ale na druhou stranu na to hodně lidí brzo zapomene.