Chápu. Měla jsem to samý, když se narodila dcerka. Doktorka mi řekla, že to bývá, že se tak vyrovnáváš s odpovědností kterou máš za někoho jinýho. A že strach, že něco nakonec uděláš, je na tom celým to nejhorší, protože víc se bojíš strachu samotnýho, ten následek většinou není. Prý nejsem psychouš, když se bojím, že bych mohla dítěti vědomně ublížit, protože kdybych byla opravdu psychicky narušená, nebála bych se toho, ale pravděpodobně by se to rovnou stalo. Měla sem takový myšlenky, jako když sem nesla malou, třeba co by se stalo, kdybych ji najednou pustila, nebo co by se jako stalo, kdybych nevybrala panty a drnkla jí hlavičkou o rám. Nebyla to obava, bylo to jakože...co kdyby mě to napadlo, co kdybych to někdy udělala schválně. Pak když mě to napadlo, brečela sem a bylo mi blbě, cítila sem se vyšinutá a zároveň sem věděla, že bych jí nikdy neublížila. Doktorka mi strašně pomohla, že sem to mohla říct, a že mi řekla, že je to běžný, ale nikdo se s tím pochopitelně nechlubí. Po tomhle, a s tím, jak dcerka rostla, to vymizelo.