Dodnes si pamatuji, jak těžce jsem při první dceři nesla tu zodpovědnost, co za to dítě mám. I tyhle stavy jsem měla. Naštěstí mi pomohl manžel, probrali jsme to spolu, mnohokrát podebatili a on mi byl mým psychiatrem. V tom oboru nepracuje, ale byl ochoten poslouchat a to asi stačilo. Párkrát jsem se mu vyplakala na rameno a do telefonu brečela skoro denně, ale on to zvládl a já taky. Trvalo to asi půl roku. V 2. těhu se to trošku vrátilo i taková ta neschopnost zvládnout větší vypětí. Teď už jsem ok. Ale pamatuji si ty stavy. Dodnes si kamarádka dělá legraci, jak jsem jí jednou brečela do telefonu, že mi malá bulí - a to byla normální mimi, žádný křikloun. kámoška tyhle stavy ani nikdy neměla a nemá - má teď malou holčičku. Má kliku holka.
Já si užila své. Pomohlo to povídání, i s maminkama co "nejsou dokonalé" a lecos si přiznají, ale v těhu jsem chvílema byla asi zralá na AD. Ale to vidím teď zpětně, když už jsem zase "dobrá". Těhu bych být asi už nechtěla, snáším to špatně. I když děti bych chtěla. Můj gynekolog mi řekl, že se mi to jen zdá, že to těhu je horší, jak má člověk to jedno dítě už doma a nemůže tolik odpočívat, ale nevím, nevím..
Pravda je, že těhu spouští tyhle pocity a mechanismy. Zvlášť cítíš-li se přetížená (velmi subjektivní pocit, každý vydrží něco jinak). To měl dr. pravdu, ale že s tím nic nedělá, když máš i úzkosti, to mi hlava nebere. Najdi jiného. Nebo obvoďák, gynekolog..