Řekla bych, že rok po ztrátě blízkého člověka je ještě celkem krátká doba. Teda já mohu posoudit spíš situaci po smrti dítěte, ale ona i ztráta jiného blízkého chce čas. Myslím obecně, že jak neumíme zacházet se smrtí, tak se i truchlení snažíme příliš urychlovat a být silný znamená být co nejrychleji tzv. v pohodě. Já si myslím, že si tím přístupem hodně škodíme. Pořád dokola čtu příspěvky od maminek, kterým umřelo dítě, jak žijí vlastně dva životy, navenek ten "jsem celkem v pohodě" a uvnitř " jsem rozcupovaná napadrť a jen přežívám". Žijí tak celé roky, protože jak jejich okolí tak nakonec i ony samy mají dojem, že nesmí se svým zármutkem obtěžovat okolí. Sama jsem s tímhle pocitem dost bojovala, moje okolí pro mě od samého začátku mělo jen, nesmíš na to už myslet, život jde dál apod. Kdo sem tenkrát chodil, možná si vzpomene na milého Mystika a jeho výlevy vůči mně, když jsem už rok! po smrti dítěte stále ještě psala, jak mě to bolí a jak je mi zle. Dnes se tomu musím smát, vždyť jsem na to měla právě v té době největší nárok, právě první dva roky bývají kritické a snaha zatlačit truchlení je v této době skoro zhoubná pro duši i tělo. Po své zkušenosti bych spíš řekla, že pokud člověk v první době (ta může být různě dlouhá u různých lidí) pořádně opláče svou ztrátu, najde si způsob, kterým uvolní nahromaděné bolavé emoce, tak to pomůže tomu, aby se to tzv. nevleklo, neprotahovalo dlouhá léta, aby člověk i po 10 letech se zhroutil, když vidí fotku toho, koho ztratil apod.
Takže já si myslím, že pokud je někdo stále smutný nebo je mu stále hůř, může to být tím, že nemá kde, jak a komu se vyplakat a uvolnit ty nahromaděné bolavé emoce a nejde o jednorázovou věc, většinou je třeba to po určitou dobu dělat často a nebo to také neumí, je uzavřený, stydí se ty emoce projevit, považuje to za slabost a pak to v něm zůstává a uvnitř se trápí stále dál.
Netvrdím, že je to jediná možnost, příčiny můžou být i jiné, ale právě tohle vidím dost často.