Velrybo, chápu ten prožitek, občas jsem měla co dělat, udržet se netřískat hlavou do zdi, to je hrozná bolest, mnohem horší, než fyzická a to mám za sebou několik dost ošklivých zranění.
Pokud jsi tím už prošla, jsi na té cestě zase o kousek dál, jenom je ten postup možná pomalejší, než se píše v literatuře.
Navíc znám i ten pocit, že už nikdy nedosáhneš toho, proč bolest přišla, možná právě tohle ten čas prodlužuje.
Já jsem nevyhledala odbornou pomoc, od toho samozřejmě nikoho nezrazuju, to je něco, co musí každý posoudit sám za sebe, ale možná díky tomu jsem to sledovala krok za krokem bez jakéhokoliv ovlivnění, ať už léky, nebo psychoterapií, navíc k tomu potřebuju samotu a do určité fáze o tom nejsem schopná mluvit s nikým.
Myslím, že z nejhoršího jsi venku, teď to může být ta fáze "pomalého smutku". Já ji třeba nedokážu obejít hledáním něčeho, co by mě byť jenom zabavilo, natož rozveselilo, prostě jsem čekala, až to přejde.
Přešlo a zjistila jsem, že je spousta věcí, na které se dá myslet, které se dají zažít a prožít a ty máš navíc velkou naději a perspektivu, že to, co hledáš a potřebuješ, přijde.