Asi žádnou takovou záležitost nemám,která by mě nepřebolela.Samozřejmě smrt blízkých,ale s tím se člověk časem smíří...smrt dítěte je něco jiného.
Spíš mě bolí smutné osudy některých lidí a i když se mě to osobně netýká,myslím na to.
Do školy s dcerou chodí spolužák,který má nemocnou maminku...má 36 let (roztroušená skleróza)...je nemocná více než 10 let a momentálně je na kapačkách v nemocnici ...a doma ještě 3-letý bráška.Možná to k tématu nepatří,ale tyhle smutné osudy mám na mysli.
Od tebe Velrybo jsem už četla více témat,vím,že jsi už dlouhodobě smutná..,ale jsi mladá a může se to změnit.Nikdy nevíš,koho zítra...za měsíc...za rok potkáš.
A chlap tě úplně 100% nespasí,protože někdy máš s partnerem víc starostí než sama.Ale moc ti přeju potkat nějakého prima mužského,který by tě zbavil samoty.
Celkem se dokážu vžít do tvé situace,když mi bylo 20 všechny mé kamarádky si našly partnery,já zůstala sama a smutná ...