Jo a je těch lidí víc... jsem vykořeněná, komplet, žiju sama ve městě kam mě osud zavál a za deset let jsem si tu už nové přátele nenašla, rodina je rozstrkaná po celé republice. Pak muži, které jsem měla ráda a většinu mám i teď, ale ne se vším všudy, hezké vzpomínky, ale zpět bych to nechtěla. Samota je naštěstí něco co mě vyjadřuje, takže mi to tolik nevadí, někdy je z toho hluboký smutek, ale to je vlastně jen taková iluze, ve skutečnosti ti na tomto světě stejně nic nepatří, nebo jen na čas. Spojeni jsme jen na těch nejlubších rovinách všichni.