Jo, stalo... v 16 jsem se dozvěděla od tátovi bejvalý ženy, že nejsem biologicky jeho. Asi měla v tu chvíli potřebu ublížit, když bylo ublíženo jí (tátou).
Byla to hrozná rána, konečně mi do sebe zapadalo všechno z dětství - proč si mě moc nevšímal, proč na mě divně koukal, proč měl vždycky radši ségru, proč dostávala peníze k vánocům a já ne nebo hodně zřídka (když se tomu nešlo vyhnout) a tak. Je to horší o to, že máma to nikdy nepřiznala a já tudíž furt nevim, jak to je. Od cca 18 s tátou vycházím víc než dobře, jezdím za ním a jeho novou rodinou, už se spolu jakž takž bavíme normálně, změnil se, ale... ten červík tam pořád hlodá, nedávno jsem chtěla dělala rodokmen a styděla jsem se ho zeptat na jeho rodinu, takže mám jen matčinu větev Ta nejistota bude doživotní, bohužel.