Vím, že to bude znít jako klišé, ale fakt to přebolí. Já otce až na jeden soud neviděla 20 let, vím, že mámu i nás trápil, výživné neplatil... (Je toho hodně, co bych mu mohla vyčítat, ale jak se říká o mrtvých jen dobře) taky jsem pořád uvažovala nad tím, že to byl přeci jenom "otec" a bylo mi spíše líto, že neviděl vnoučata, mě, nevěděl, co jsem vystudovala atd. ale já si myslím, že o to prostě nestál, prostě jsme mu byli volní, jinak věděl, kde nás najde, mohl se na nás zeptat... atd. Pochopila jsem, že on si prostě tak vybral a já s tím nic nenadělám a když se budu trápit a užírat, zničím si zdraví a ovlivní to negativně celou mojí rodinu a to já mu prostě nemůžu dovolit. je to to nejcennější,co mám... Takže ano poplač si, ale pak to prostě vytěsni, protože jinak tě to zničí!! Čas vrátit nelze a tys mu přeci nic neudělala!!! Naopak dala jsi mu, to co chtěl, pro co se rozhodl a "nekecala jsi mu to toho" Nevím jak to líp napsat