já jsem asi ani v úvodu nenapsala, že je to pro mě existenciální záležitost.

Přišlo mi to všechno na hraně drsného humoru.
Že se tu odvinou fabulace a mé nesnášenlivosti, mizerné kuchyni, diktátorství, paralely s různými příběhy a mé závislosti na synátoru jsem trochu čekala, ale že se do toho až tak položíte, to tedy ne.

Za svou snachu jsem objektivně ráda, páč je to, čemu se říká "dobrá partie" a mého syna evidentně může.

Netrpím předsudky stran věkových rozdílů, z počátku jsem řešila pouze to, že je do určité míry (než do toho spladl po hlavě) měl syn.

Se snachou jsme poměrně kompatibilní, dokonce posloucháme podobnou muziku a obě milujeme(kromě synáčka) Bona Voxe:)