Taky tady beru skromnost jako schopnost vážit si věcí, který nepadají sami z nebe, ale rodiče na ně musí vydělat. S tím se potýkáme i my. Oba jsme vyrostli za komoušů, dárků až tak moc nebylo, i když já si nestěžuju. U manžela to bylo v určitou dobu horší - pochází z Rumunska a umřel jim brzy otec, takže např. když měl každý z dětí na Vánoce pomeranč, byl to svátek. Nemáme se špatně, ale na všechno jsem si museli sami vydělat a zkrátka si vážíme toho, kam jsme se "dostali". Dětem chceme dopřát všechno nejlepší, i když je nechceme rozmazlit. Máme radost, že jim můžeme hodně dopřát, na druhou stranu jak je naučit právě to - vážit si věcí a nebrat to jako samozřejmost. Dcera dostala dárky doma, druhý den u babičky a ještě od tet a když jsme šli třetí den na návštěvu, ptala se, jestli taky dostane dárky...Když s ní náhodou zavítám do hračkářství, chtěla by všechno, co vidí. Nedokáže pochopit, že to stojí peníze a že se to nekupuje jako housky na krámě. Takhle generace bude jiná ať chceme, nebo ne. Jenom doufám,že až bude starší, že tak nějak "pochopí".