No, radost ze sebe nemám. To, že to nakonec nějak dám mě nijak zvlášť neuspokojuje, začala jsem nadšená, ztratila iluze, ještě na rodičáku jsem našla práci a už to flákám. Vždycky se pro něco nadchnu a to mi vydrží jen určitou dobu, pak opadne nadšení, zájem a dokončuji víceméně proto, že nechci být za sraba.
Teď si říkám, že až to dodělám, do ničeho se už pouštět nebudu. Budu chodit se psem do lesa, číst, co chci a užívat pohodu. Žádný stresování, kdo pohlídá děti, kdo je vyzvedne, jestli pojede místní lokálka a chytnu přípoj....
A to mám kliku na spolužáky - jsou zlatí, vždycky mi pošlou info, kde mám být a kdy a slidy z přednášek. Po mně se chce jen to, abych se dostavila