tak já především moc nerozumím pojmu "vrchol štěstí".Podle tohoto by štěstí bylo nějakým setrvalým stavem se stoupající tendencí,který po dosažení toho vrcholu už jen klesá a člověk pak už do konce života šťastný není.Já vím,je to asi slovíčkaření,ale já k žádnému vrcholu štěstí nemířím,naopak já jsem člověk který se umí radovat z prkotin,třeba že krásně chumelí,že napadlo hodně sněhu(z čehož je téměř každý naopak nasraný),že ráno jsou skály a kopce co vidím z okna krásně nasvícené sluníčkem,že pomůžu stařence přejít přechod pro chodce apod.O štěstí v souvislosti s dětmi se ani nezmiňuji,to cítí každá máma.Ale hodně lidí nedokáže být šťastných ani z těch maličkých nepodstatných věcí,protože čekají celý život na něco velkého,o čem si myslí že až to přijde,teprve pak budou šťastní.Ovšem připadá mi,že většina lidí který na tom nejsou finančně až tak dobře má bohaté lidi za totální troglodyty,kteří mají inteligenci právě tak na té úrovni aby si dokázali nahrabat prachy a mohli se předvádět před ostatními.Jenže v mnoha případech bude ta motivace asi jiná než to že když někdo dosáhne X milionů potřebuje je k tomu aby byl šťastný,nebo k tomu aby mohl ukázat sousedovic Pepíkovi že on si mohl koupit pozemek na měsíci a Pepík že může jen utřít rypák.