Ano, měla jsem to taky tak. Nevěra? Fuj, odsuzuji. Ale pak to bylo jednoduché, doma to nefungovalo, po pár letech vztahu trošku krize, trošku nudy, trošku nezájmu, trošku odlišné představy o životě... a přišel ON a lítala jsem v tom až po uši. Ti "oni" byli dva, v rozmezí dvou let, u jednoho to trvalo půl roku, u druhého 3/4. Pokaždé jsem se z toho vyléčila, jeden z nich je mi dnes vyloženě protivný a když ho náhodou potkám, prchám (ten mě kupodivu miloval), druhý je dnes kamarád s velkým K, o kterém vím, že kdybych mu zavolala o půlnoci, ať pro mě někam přijede, tak sedne do auta a jede (ten mě mimochodem nemiloval, ale já jeho ano).

No a jak to dopadlo? Jsem stále s tím původním, s tím, s kterým byla trošku krize, trošku nudy, trošku nezájmu... Čekáme vytoužené miminko, hodnoty a představy o životě se nám krásně sjednotili, vyzráli jsme vedle sebe a plánujeme svatbu.

A mé názory na nevěru? Jsem připravená na to, že k nám může přijít. Ruku za sebe ani za muže do ohně nedám (on tedy dřív taky nebyl svatej, ale to rozepisovat nechci). A když přijde, uvidíme, vždy se to nějak vyřeší. Jen je někdo víc a někdo míň spokojenej. Ale znovu opakuji, bolet to bude vždy.