V Praze jsem rodila císařem jednou a nebyla jsem spokojená. Jen špičkové provedení operace a vzorná péče sester o maminku na JIPce a o miminko v inkubátoru nebo na dopékací postýlce kdesi na neonatologickém oddělení není přesně to, co hledám. Jsem toho názoru, že operaci jako takovou udělají v podstatě všude stejně (snad i stejně kvalitně, je to prostě rutinní operační výkon), ale velké rozdíly jsou v pojetí bondingu u dětí po sekci.

U prvního císaře (Neratovice) mi dcerku odvezli sanitkou na JIP do Krče a já ji viděla, pohladila, pochovala a nakojila až po 4 dnech. A upřímně musím říci, že k ní mám nejkomplikovanější vztah.

U druhého císaře (Krč) jsem byla já na JIPce a dítě mi nosili asi po 8 hodinách, po porodu mi ho jen na vteřinku ukázali, k prsu mi ho rvali na chodbě cestou ze sálu na JIPku, ve velkém stresu a neúspěšně.

Třetího císaře jsem chtěla v osvícenější porodnici, kde dítě po sekci neseparují, takže jsme jeli do HavlBrodu, kde manžel nahého novorozenečka dvě hodiny klokánkoval u sebe na hrudníku (s čepičkou a pod kožešinkou). Pk šel ale syn normálně na sesternu, já byla na pooperačním pokoji. Byla jsem spokojená aspoň s tím, ale teď chci mít dítě hned u sebe, je to můj poslední porod, a aspoň jednou chci být s miminkem od samého začátku.

Nejsem bondingový fanatik, když to nejde, tak nejde (viz první porod, kdy se dcera narodila s váhou 2090 g), ale kromě prvního dítěte byly všechny další děti v pohodě, Agpar samé desítky nebo sem tam devítka, takže nebyl důvod, proč by nemohly být v postýlce vedle mě, nebo se mnou v posteli. Je to jen o chtění a vůli té které porodnice.

Tohle dělají v Jihlavě, ale tam (ani do Brodu) se mi tentokrát nechce kvůli rizikovému počasí a sjízdnosti silnic v půlce února, manžel mi asi na zadním sedadle auta někde v polích na zkolabované D1 císaře neudělá...