Já Tě úplně chápu - můj syn se také bojí psů - děsně - a to nemá jedinou startovní negativní zkušenost s nimi (to přišlo až později). Vážně. Bojí se jich od té doby, kdy živého psa uviděl.
Jediné, na co jsem přišla, bylo, že na mne tak v cca 8m těhotenství vyjel nějaký cizí pes, já se tehdy fakt dost lekla - a to se jinak psů nebojím - u babičky jsme od malinka měli vlčáky, já je milovala a oni mne....
Ovšem bojovat s jeho strachem je v Praze na sídlišti fakt utopie - furt tady pobíhají ňafající a skákající kreatury (sorry, ale od jisté doby fakt nemám ráda malý psy). Sólo vede fena těsně pod námi, které mazlivé říkám hyena - takovej mrňavej černobílej podvraťák který má ječák, jak siréna - jakmile je vypuštěná ze dveří bytu, začne řvát jak pominutá, totéž, když ji vypouští z výtahu a z venkovních dveří. Já tedy vydržím hodně, ale co je moc, je moc... majitelky (naštěstí super ženský) tvrdí, že má nějaký poporodní trauma, proto tak veje...
Každopádně se nám tak 5x stalo, že jsme šli z výtahu, nebo do domu a KUbča otevřel dveře, ona za nimi a začal koncert... jak jsme to nečekali, lekli jsme se oba, no spíš vyděsili... Když se to stalo poprvé (cca 2,5r), začal se dokonce znovu počůrávat... trvalo to 3 dny...

Chápu, že ony za to nemůžou, ale teď naposledy mne jedna z nich dostala, když se Kubča bál, jak ji uvidě - prý: "Kubí, ty jsi ale trumbera, vždyť ona tě jen zdraví..."... takže jsem si neodpusitla, poznámku, že holt s ní se on fakt asi kamarádit nikdy nebude...
A další "psí hvězda" je panelák pod náma- yorkšírka + paničkou-fakt poklad obě. Pes samzřejmě bez vodítka, náhubku, při věnčení běhá a skáče po dětech... Už jsem s ní měla 2x promluvu - zda zná vyhlášku hl.m. Phy- psy se na jejím území nesmějí pohybovat bez náhubku a vodítka - odpověděla mi, že tohle jí přece nemůže udělat!!! Tybrďo, to mě fakt dostalo... Takže jsem se po ní prostě ohnala nohou a začasla na ni řvát - tedy na tu feně... Efekt to mělo - od té doby, jakmile mě s Kubčou vidí, zavolá si ji, vezme na ruku, případně změní trasu...
Když jsem to říkala maminám u nás na sídlišti, prý jim taky vadí, jak se ten pes chová, nic paničce ale zatím neřekli - jenže oni nemají děti, které se bojí psů, takže tak nějak nemají důvod to nějak řešit...

Každý léto podstupuju s Kubíčkem u našich takovou naši "psí kůru" - fakt v tomhle zlatá vesnice - tam lidi berou psi jako zvířata!!
Máme tam jednak u babičky našeho zlatýho vlčáka Kazana a jednak kamarádka má fakt neuvěřitelně hodnou malamutku Barušku (z útulku) - takže Kubča je po pár dnech schopen psa pohladit, projít kolem něj, vést ho na vodítku... taky říká, já psy nemám vůbec rád, mám rád jen Kazánka, to je kamarád a Barušku, jinak nic!
To mu vydrží ale tak měsíc, max. dva, pár setkání s pražskými rozmazlenci ho bohužel vždycky hodí zpět do jeho fóbie...

Já, jak jsem z té malé vesnice fakt nerozumím tomu, že někoho může pes neposlouchat a že mu to nevadí...
Pamatuju si, když jsme cvičili s babičkou a dědou Kazana - bylo to drsný, to jo, ale vlčák, to je jako zbraň, jak říká babička. A ten pes (vlastně postupně všichni naši 3 vlčáci) byl na tom pak, že jsem s ním chodila já, 11-ti letá holka, sama na očkování, které bylo o prázdninách na vsi. Pes mi šel u nohy, já měla vodítko jen v ruce (takhle byl zvyklý), na povel si před veterinářem sedl, já mu dala ruku na plec, druhou jsem mu položila na čumák, dostal injekci a šli jsme domů.... přála bych vám vidět, jak vejrali chlapi s těma jejich "jezevcema", který museli vytahovat přes vrata, aby se k nim mohl veterinář přiblížit....
no jo, no, nějak jsem se rozpovídala...

takže za mně (člověka, který má rád zvířata) žádný zvíře nepatří na dětskou párty!!!! notabene, když obtěžuje ostatní zúčastněné!!!