Ahoj,
ráda bych slyšela názory ostatních na situaci, co se nám vyskytla v rodině.

Moje máma se ke mně někdy v půlce listopadu začala chovat zvláštně. Popsat to asi dost dobře nedovedu, to by bylo na dlouho, ale najednou byla z obvyklé konverzace směs vyčítání, obviňování a usměrňování (neměla bys chodit ven v tom sněhu, když jsi těhotná, to je dost, že se ozveš - voláme si 1x za 2-3 dny a na tom se nic neměnilo, co děláš, že tak funíš, doufám, že někde nepobíháš... ne mami, jsem na nákupu, nesu tašku - co se s tím taháš, vždyť potratíš proboha...) atd. Ani když jsem byla puberťačka courající se po nocích, neužila jsem si verbálních podivností tak jako poslední dobou. Chápu, že pro někoho je podobný způsob konverzace naprosto normální, ale pro mou nikdy se nevměšující, neptající a nehodnotící maminku nikoli. Nejdřív jsem tomu nepřikládala pozornost, každý má nárok na slabší chvilky, ale nějak se to stupňovalo a přes Vánoce to bylo už docela síla.

Teď jsem se od sestry dověděla, že máma má nějaké neblahé předtuchy a obavy ohledně mého třetího těhotenství, které mi samozřejmě nechce sdělit, a bohužel ten strach o mne a miminko ventiluje takhle-že se snaží mě kontrolovat a je u toho až agresivní. Máma má za sebou opravdu těžký rok, táta se úspěšně léčil s rakovinou, ona samotná se zdravotně dost zhoršila, v podstatě žije od jara s nepřetržitou bolestí a stresem a toto je výsledek - že si najde strašáka, vytvoří si k němu "předtuchu" a té se pak drží a bojí se.
Samozřejmě já předtuchy nezatracuju, vím, že u ní, u mne a u sestry fungují naprosto spolehlivě, ale tady jsem si jistá, že je to pouze výplod maminčiny přetížené nervové soustavy (já samotná jsem v naprosté pohodě, nejvíc ze všech tří těhotenství a žádné signály o možném špatném konci ke mně nedorazily, k sestře taky ne, takže jsem naprosto v klidu).
Odjakživa byla úzkostnější, labilnější, občas se sesypala. Vzhledem k tomu jaké měla dětství (žádné, musela být hned dospělá, už od 5 let se starala sama celodenně o mladšího bratra) se není co divit. Okolo přechodu se u ní objevila úzkostná porucha, měla doslova fobii z většího množství lidí pohromadě - metro atd., nikdy se s tím neléčila (přece nebude za cvoka...) a zdá se mi, že teď má vlivem zátěže zase problém a graduje to.
O mě ani tak nejde, i když než jsem celou situaci pochopila, dalo mi to docela zabrat, hrozně mě to vytáčelo, ale teď když tomu rozumím, odpustím jí samozřejmě cokoli.

A teď co s ní? Pohovořit s tím, že o tom strachu vím a zkusit jí uklidnit, než se to po... úplně? Obávám se, že to bude málo, i když už jsem naplánovala kafe s tím, že to zkusím.

Zkusily byste ji odmanévrovat k odborníkovi? A k jakému? Psycholog, psychiatr? Pokud víte o někom, kdo dokáže skutečně pomoct, prosím případně i o kontakt (Praha), jeden nikdy neví.
Díky moc všem, kdo napíšou svůj názor.