Jsem s přítelem téměř 15 let. Svatbu jsme nikdy nijak neřešili a neřeknu vám proč. Přítele podezírám, že má ze sňatku fobii
, mně je to tak nějak fuk: kdyby si mě vzal, ok, když nechce, ok - máme se rádi, máme 18timěsíčního syna, žijeme a fungujeme jako rodina.
Místní farář nám syna pokřtil a o pár měsíců později přijal mě do katechumenátu, čili do "čekačky" na křest.
Proč nejsem křtěná, a proč křtěná být chci, je teď vedlejší.
Vadí mi čím dál víc jedna věc - farář křest podmiňuje svatbou. Prostě mě nepokřtí, pokud se nevezmeme...
A já, jako poněkud ohnivá povaha, mám pocit, že mě někdo vydírá a tlačí ke zdi a zatraceně mi to vadí...
Je vskutku jen na vůli a názoru faráře, zda pokřtí či nepokřtí? Nemá to nějaká pravidla?
Tohle nás na teologii neučili - zřejmě s podobným rodinným vzorcem církev dodnes nějak nepočítá...