kreditko, promiň, ale Ty víš o životě v církvi velice, velice málo. Tím spíš se divím, že si můžeš dovolit tak zasvěceně mluvit.

Píšu Ti to (snad) naposledy: rodiče, kteří mají duchovní odpovědnost za dítě, přijdou za mnou a chtějí ho nechat pokřtít. Fajn. Ale když ho chtějí pokřtít u nás, znamená to, že ho budou taky vést k víře u nás - dítko bude chodit k nám do nedělní školy, do dorostu, potom do mládeže. V okamžiku, kdy pokřtím dítě, je to pro něj osobně jen pocákáním vodou až do doby, kdy uvěří samo a křest bude jeho uvěřením naplněn. Rodiče se mají postarat o to, aby bylo řádně křesťansky vychováváno.

Účast na bohoslužbách je důležitá právě proto, že křesťan, který žije opravdovým křesťanským životem natolik, že chce, aby Boží milost v podobě křtu sestoupila i na jeho dítě, přirozeně dychtí po společenství a po Božím slově v podobě kázání. Nerozumím tomu, proč člověk po Bohu lačnící odmítá chodit doprostřed jeho lidu, přímo tam, kde Bůh je. To obecně - konkrétně, když nechodí k nám, jak mám věřit, že k nám bude posílat své dítě? Když pro něj je tak důležité, aby byl křest u nás, proč nevidím jakýkoliv zájem o naše společenství? A pokud se začteš do mého příspěvku, jistě si všimneš, že jsem psala i o účasti v životě sboru.

Lidé, o kterých mluvíš, že mají pokřtěné děti, chodí na mše a chovají se přitom jako hovada, jsou důsledkem přesně této masové, neosobní a neupřímné víry, která je podporována právě těmito křty "ze zvyku".

A ještě k tomu soukromému "nekřesťanskému" životu křesťanů - nikdo není bez hříchu. Nikdo není dokonalý. Ale kdybys přišla ke mně do sboru, tak Ti řeknu přesně, kdo o té své nedokonalosti ví.

A laskavě si odpusť ty výrazy jako "kecy" se mnou. Ty moje "kecy" nejsou "moje kecy", ale jsou to rozhovory, ze kterých se mimo jiné pozná, jak na tom rodiče s vírou jsou. Nejsou to zkoušky ani přijímací pohovory, ale jakmile zjistím, že tam něco hapruje, je třeba to řešit.