Akyno, čekala jsem, kdy mi kdo něco takového napíše.
Žít životem v církvi neznamená se všema se tam bavit, být výřečný, vést programy na skupinkách a mít proslovy. Jak je u nás zvykem podávání ruky při každé příležitosti, tak vím o pár lidech, kteří k tomu mají fyzický odpor, tak to prostě u nich neděláme. Stejně jako v mládeži v rozmezí 15 - 20 let jsou takoví, kteří celé programy mlčí a ani při zábavě se pak nebaví moc s ostatními. Každý křesťan, který opravdu věří Písmu a ví, jak důležitou roli podle něj společenství v životě křesťana hraje, po něm touží. Nemusí toužit po kontaktech, po pokecech nad hrnkem kafe, nemusí chtít dlouze řečnit, ale zákonitě chce být součástí toho Kristova těla. Zvláště, je-li ten někdo z nevěřícího prostředí. Tady si dovolím tvrdit, že vím, o čem mluvím - jsem dítko ateistických rodičů, v patnácti jsem přišla do sboru po nějakých dvou letech tiché víry, kdy jsem si říkala, že k čemu nějaké společenství (tím spíš, že v té době jsem byla hodně out a nemluvná), ale pak najednou ta potřeba přišla. Jsou lidé, kteří v neděli přijdou na bohoslužby, sedí sami, odejdou před společným posezením, pak přijdou v týdnu na jedno setkání své generace, tam promlčí celou dobu, odejdou před zábavou, a tak pořád dokola, a jednou za čas, když fakt potřebují, napíšou esemesku s tím, co je tíží, a protože vím, že o tom nebudou chtít mluvit osobně, odepíšu a cyklus se opakuje.
Takže ne, nestojí to na tom, jestli je někdo introvert nebo extrovert. Církev není zájmový kroužek a účast v životě sboru není podmíněna tím, jakou má kdo povahu.
A jen dodám: když už za mnou někdo přijde, že se chce nechat pokřtít, že teda se mnou chce být toho půl roku na soukromých rozhovorech a že nechá spoustu lidí, aby potvrdilo to, že ho s radostí přijímá do svého společenství, tak většinou už tam nějaké ty sociální vazby má