Loro,
máme to hodně podobné, mám bráchu o 14 a ségru o 11 let starší...rodiče už nemám...takže to není jen o pocitech, ale skutečnost, že jsem sama....
Mám svoji rodinu, manžela, děti a manželovu rodinu, se kterou vycházím dobře....ale chybí mi taková ta spřízněná duše....takže myslím, že vím, o čem píšeš...
Já už důvody rozdělení holek popisovala, ale zpětně....ono nemá cenu to řešit o moc dřív, než na to skutečné rozhodování dojde, protože ty děti se tak strašně mění...
Já mám dvojky mezi dvěma holkama, kdy mezi nejmladší a nejstarší jsou pouhé čtyři roky, takže naše dvojky se často dělily i samy...jedna má blíž k té starší holce, druhá je ráda sama a nebo si hraje s tou mladší, samozřejmě jsou rády i spolu...Já tedy netmelím jen dvojky, ale tmelím je jako celek, někdy se k nim chovám skoro jako ke čtyřčatům (všechny hrajou na flétnu a klavír, tři starší chodí spolu na pinčes, na skauta a sbor a nejmladší se k nim prostě za rok přidá, když bude chtít)...dvojky nejsou moc vyhraněné, tak je nechávám přičuchnout ke všemu možnému a právě z logistických důvodů volím kroužky stejné, jako má ta nejstarší....očekávám, že časem už by si měly být schopné samy říct, čemu se chtějí věnovat, protože při představě, že bych měla čtyři děti, které chtějí dělat všechno, mi vstávají vlasy hrůzou...Ta nejstarší taková opravdu je, hraje na tři nástroje, z toho na flétnu ve dvou různých souborech, chodí na pinčes a pohybovky, na sbor, na skauta, na debrujáry....a ničeho se nechce vzdát....zatím školu zvládá, tak ji nechávám.
Když to vezmu kolem a kolem, v tom šrumci, co mám odpoledne s ježděním na kroužky (ale neberu to tak, že dělám dětem taxikáře, v tu dobu si s nimi jsem schopná nejlíp popovídat, vyřešit aktuální problémy, doma mi to tak moc nejde), mi dvojčata ve dvou různých třídách prostě nepřijdou jako něco extra náročného .