Nevím jak to lépe vystihnout, pokusím se vysvětli. Včera u nás byla poprvé spolužačka dcery - 8let. Už v autě nešetřila superlativy, žasla nad počtem "čudlíků" atd. Po domě pak běhala s nadšenými výkřiky, jak prý máme krásný život, byla naprosto unešená snad ze všeho. Bylo to až nepříjmné a hlavně jsem nevěděla, jak na to reagovat. Kamarádi dětí k nám jezdí často i na víc dnů, ale takto se nikdo nikdo nechoval. Holky se domluvily, že dnes u nás budou spát. Maminka to večer dovolila a pak mi poslala dlouhatánskou SMS, jak mi za dceru děkuje, jak nadšeně o nás vypráví, jak oceňuje povahové vlastnosti mé dcery. Dnes dopoledne mi přišla další SMS, abych se za ní zastavila v práci dřív než vyzvednu holky, že mě chce vidět. Připadala jsem si trochu jako zvířátko, nicméně jsem tak učinila.
Už cestou zase holčička jásala, jak se k nám těší. Jsem z toho opravdu v rozpacích. Přejít to mlčky, nic nekomentovat, nebo poukázat na míru prac. vytížení, prostě ukázat i tu druhou stranu mince?
A trošku v rozpacích jsem byla i z jedné reakce maminky. Zmínila jsem včerejší kauzu razítko, jestli třeba neví něco víc. Rezolutně prohlásila, že to určitě udělal "ten cigán". Až mi z toho zatrnulo. Moje dcera o něm nikdy jako o "cigánovi" nemluvila, jen o tom, že žije v Klokánku. Že je snědý jsem zjistila až na besídce.