Jo, přesně. Já se vždycky bila jako lev (lvice?) za věrnost, nejen za sebe, ale za spoustu svých známých bych dala ruku do ohně. O sobě jsem nepochybovala ani v nejmenším. Červená knihovna mě nebere, na filmy Rosamundy Pilchnerové (nebo jak se jmenuje) se nekoukám, vždy jsem upřednostňovala to co mám doma (jak píše Pawlla - odzkoušeno, prověřeno, milováno). Setkání s nevěrou (cizích) bylo vždycky provázeno šokem a nechápavým údivem. Proboha proč...
A když se to stalo mě, tak to bylo asi proto o to horší. Fakt jsem si nikdy neřekla "žijem jen jednou" a "manžel mě nechápe" a "nikomu to neublíží", nic z toho jsem si neřekla. Naopak, jediné, co jsem si opakovala, bylo "nikdo ti za to nestojí, ani on".
Pawllo - kdo nezažil, nepochopí. Proč to tvrdí každá, která to zažila? Proč tolik ženských podlehlo?
Když se mi nějaký muž dvořil, odkázala jsem ho do patřičných mezí, většinou jsem tedy dostávala záchvat smíchu (čímž se jim dodatečně omlouvám), případě jsem byla agresivní (pokud se jednalo o cizí muže, kteří mě prostě jen chtěli sbalit).
Až on... ON... ten úžasný chlap, kterého tolik obdivuji pro spoustu vlastností, z kterého se mi tak klepaly kolena a tak jsem se mu vyhýbala, snažila jsem se dělat fakt vše pro to, aby to nikam nepostupovalo a nedalo se. Ta chemie a přitažlivost byla až moc silná, oba jsme se navzájem prosili, ať toho druhého necháme být.
Neobhajuju to, já jsem totiž už smířená Strašně dlouho jsem se tím trápila a už ne.
Miluju ho, ale není můj. A nikdy nejspíš nebude. Stále se snažím minimalizovat naše setkání, pokud můžu, tak se mu vyhnu, už taky dokážu úspěšně bojovat s nutkáním mu psát smsku, ve chvíli, kdy na něj pomyslím Dokonce odmítám pozvání na setkání, pokud to jen jde. A čekám, kdy mě to přejde
Romantická já opravdu nejsem, spíš pragmatik, nikdy bych neopustila svého manžela, manželství máme úžasné, milenec není na prvním místě, nicméně, je už součástí mého života.
Sorry za román, občas mívám potřebu to ze sebe dostat, ufffffff... a mám zas klid