souhlasim s Lenci, je to hukot a je to na palici a ne ze ne. Urcite zavisi na veku deti, na povaze deti, na jejich pohlavi. Syndromu nejstarsiho, prostredniho nebo nejmladsiho bych se predem neobavala, dokud se nevyjasni kdo jaky je, tak se s tim stejne neda kalkulovat a pak se resi a az konkretni situace...

Blbe je, ze mi prijde, ze nejde "naplanovat" cas s tim ci onim ditetem. Kdyz naplanuju, ze vezmu jedno dite a tomu se budu venovat, tak zrovna si chteji hrat spolu a podobne. Takze ja spis se snazim vycihnout chvili, kdy nektere chce/potrebuje byt s dospelym samo (popovidat si, zahrat neco) - ty vetsi si reknou - a ty ostatni bud posadim k bedne nebo se stara tatinek. Nebo naopak tatinka vyslu - zatim jim je jedno ktery rodic se jim venuje.

Jinak trebas hrat spolecenske hry kdyz mame doma cca 2letyho neriditelnyho prcka - to vyzaduje pritomnost obou rodicu. Takze akorat vikend.

Tatinek je pro nas zivotne dulezitej, bez jeho pomoci bych to nedala. Chudak zatne zuby kdyz prijde z prace a hraje si s kym je potreba a odpadame oba v pul desaty.

Na druhou stranu je kouzelny videt decka pohromade jak si hrajou, objevujou.

Takze - samy se rozhodne nevyhovavaji, to ani nejde. Ale prijde mi, ze vic casu travi spolu, nez s nami. Uprime - me uz nebavi delat cely odpoledne konika ;-).