Musím přiznat, že se přestávám orientovat. V jednu chvíli je platonická láska k jinému muži už nevěrou se vším všudy, tj. situací stejné intenzity, jako mimomanželský VZTAH se SEXEM, v druhé chvíli chlap, kterej si najde milenku a chodí s ní sdílet genetický materiál a taky strasti a radosti svého těžkého života, si tam jde jen vysypat pytel a hlavu, a když se zrovna nechce rozvádět, tak tím přece manželství nijak neohrožuje...

Tak nevim, dá se z tohohle udělat konzistentní syntéza?