michale - souhlas.

Jednu dobu jsem brázdila ČR i zahraničí... a docela v pohodě, cca 5 let, nalítala jsem toho dost (šéfové byli líní řídit, takže mi svěřili vozítko a ideální bylo, když usnuli hned za Prahou... navigace neexistovaly a vždycky jsem dojela, kam bylo třeba).

Pak jsem vozila přítele jeho autem, mezitím jezdila svým autem, bylo mi fuk, co řídím, hlavně, když to mělo plnou nádrž.

Jednou jsem se málem blbě vybourala... neviděla jsem auto, co se přiřítilo moc rychle...

Ale neměla jsem strach a řídila jsem.
Pak jsem otěhotněla, přítel se začal bát, navíc byl doma, takže nebyl problém mne kamkoliv dovézt a na vyšetření jezdil se mnou.

Po porodu jsem zase začala řídit, ale už jsem se i bála a přítel to jednou dost blbě okomentoval... no, že je jsem jela pomalu
a tak mne - vyloženě ... nasral - to se jinak napsat nedá, ale i zranil.... že vyloženě sedám za volant v případě nouze nebo když je to vyloženě třeba, jinak mne vozí..... pracujeme spolu. Ale někdy to stojí jeho zbytečný čas a já se cítím nesvobodná.

Tohle už bez kondiček ale neustojím, navíc - řídila jsem třeba Lagunu, Omegu, jednu dobu Thunderbird - automat... řadit mi nevadí, mezitím Felicii, Punto... ale tohle, co máme teď - mi připadá velikostí jak autobus. A to to není Hummer )