Mám špatnou náladu a potřebuju se z toho vypsat.
Od středy je mladší dcerka nemocná, ve čtvrtek jsme dokonce museli akutně řešit dušnost - už to vidím, že bude astmatička. S manželem vázne komunikace. Už pár měsíců jsem se snažila připravovat (ne moc systematicky , manžel jezdí na služebky a ani tak není vždy ochoten se mi přizpůsobit) na běžecký závod na 10km, který pořádá náš oddíl. Proběhl včera.
Plánovala jsem to tak, že ve čtvrtek večer, kdy měl manžel stejně být na schůzi kvůli organizaci závodu, vezmu děti k rodičům, v pátek si užiju našich, večer děti uložím a frčím domů. Jenže manžel mě to pokazil strohým, že si to NEPŘEJE a navíc potřebuje auto. Bylo to ještě před onemocněním dcerky, které situaci změnilo, ale mě se to dotklo, beru to jako podpásovku, chtěla jsem se taky podílet na organizaci závodu, následných oslavách...
Takže jsem tři dny strávila ve stresu, nemluvila s manželem, starala se o dcerku, které je naštěstí líp. Nakonec v sobotu ráno přijeli moji neskutečně obětaví rodiče k nám a já se mohla závodu zůčastnit. Žádná sláva, doběhla jsem někde na konci s časem 56 minut 20 vteřin, běžela jsem první půlku přidušená vztekem, pak už jsem to ani neměla chuť pořádně rozběhnout. Z ženských poslední, za mnou pár chlapů. Manžel mě ani nepochválil (nejsem běžkyně), večer odešel to zapíjet.
V noci přišel opilý namol ještě s kamarádem, mě před ním urážel řečmi, že mám doma bordel, jelikož jsem intelektuálka.
Teď leží v ložnici, já jsem chtěla jet plavat, ale nemůžu, protože by děti v tomto stavu nepohlídal.
Přesto jsem se k němu já blbec tulila, ptala jsem se ho, jestli mě má rád a vařila mu čaj. Prostě jsem nevydržela být na něj naštvaná ani si s ním pořádně vyříkat, co mi vadí. Přitom se v tom vztahu cítím mizerně a dokonce se přistihuju při myšlenkách, že bych odešla.