máma bydlela sama...střídali jsme se s bráchou v hlídání psa u mámy doma a trávili jsme s ní celej den ve špitálu...ségra měla doma čerstvý hodně nedonošený dítě, nemohla přejíždět 80 km v autě s ním...no já měla kluky skoro 4 a skoro 2 roky, bydlela od mámy 180 km a moje tchýně si nemohla vzít dovolenou, aby je pohlídala, naopak na mě řvala do telefonu, když jsem byla za mámou a ona kluky hlídala asi dva dny, že se mám vrátit domů, že mámě nepomůžu, že mladší dítě nechce jíst, jak tam nejsem...takže já tam jela třebas na dva dny-to si manžel vzal dovču a lítala mezi mámou a psem a pak zas brácha a tak...už se těším, až to tchýni jednou připomenu...
máma byla na morfiu a na kyslíku..umřela v noci, když tam brácha nebyl..dodnes si vyčítá, že nespal vedle ní v křesle..jenže on běžel přes celý město vyvenčit čoklíka, že ráno zas přijde...přišel, máma už tam nebyla...nemohla jsem tam mít u ní v bytě děti, bo bych nezvládla lítat s čoklem a dětma nahoru dolů po schodech 4x denně..za mámou bych nemohla chodit, na odd.následné péče děti nesměj..kdybych ji měla doma, nemohla bych tam mít děti...už je pak nesnesla, rušili jí, měla hrozný bolesti....manžel by to asi s nima nezvládl, bydleli jsme u tchánů...by mu dávali kapky a volali, ať naklušu dom, že Štěpán nejí...
Upřímně, stát se tohle znovu, tchány bych poslala do prdele, manžel by prostě obstaral děti, byla bych mu to schopná zařídit i v práci, aby dostal dovolenou...tenkrát jsem byla měkká a nikdy mi to nepřestane být líto...v noci brečím, snad mi to maminka už odpustila...