... když vidím rodiny (a to i v mém blízkém okolí u lidí, do kterých bychh to neřekla), které babičky využívají jako vodicí a hlídací službu, berou to jako samozřejmost a v podstatě se spoléhaji na to, že ta babička prostě neřekne NE, tak z toho mám taky špatný pocit.
Jasně, na takovou věc musí být dvě strany, ta babička by měl jasně říct, co je a co není ochotna a schopna dělat. Ale řada z nich se toto právě nenaučila a nepřijde mi úpln fér toho využívat... Hlavně leckdy je to tak dlouhodobě zaběhnuté, že už není ani snaha něco měnit, zkusit třeba najít kroužky vic poblíž, aby se babička s dětma nemusela trmácet přes celé město, nebo zkusit zda by to děti už nezvláadky samy... Ale NEEEE, musí to být tak a tak, jak to pro své dětičky vymyslela maminka, a babička tento plán ale pak v reálu plní.

Takže na takovémto pozadí se ani moc nedivím, že některé babičky si také chtějí užívat svůj život a odmítají to, že by měly vůči vnukům nějakou povinnost. Ony ji totiž vlastně opravdu nemají!Svou povinnost - vychovat své děti - si už "odpracovaly". U vnoučků by to mělé být hlavně o vzájemné náklonnosti, zájmu, chuti trávit spolu čas. A ne, že někdo bude babičku pomlouvat, jen protože má také svoje zájmy a neobětuje se pro "rodinnou logistiku" rodičů neschopných/neochotných přeorganizovat svůj život alespoň zčásti tak, aby to šlo jinak.

Ono se to ostatně nevylučuje. Obě babičky mají své zájmy, chodí na jógu či na bridž, jeden děda na plavání a na různé srazy se starými kamarády - a přesto se s námi a dětmi pravidělně vídají, pomůžou s hlídáním, zveme se navzájem na oslavy apod.