Mela jsem takovou babicku i dedecka, s laskou na ne vzpominam. Na cele leto stravene s nimi na chate, na hlidani pri nemoci, na to, kdyz jsem misto do jesli chodila prave k babi a dedovi. Babicka byla takova ta typicka pletaci a sici, pecici a varici babi, uderem poledne jidlo na stole. Deda nam stavel bunkry, ucil nas hazet sipky,hrat badmington, hral s nama karty a stolni hry...
Druhy deda umrel brzy, toho si moc nepamatuji a babi byla sice hodna, ale protoze mela dve mrtvice, tak bylo spis obdivuhodny, ze se o sebe dokazala postarat, nez aby jeste hlidala nas. Ale nemuzu o ni rict nic spatneho, jen k ni nemam tak blizky vztah jako k druhe babicce.
Moje deti maji taky jen jednu babi a dedu, mama sice pracuje, ale cas na ne si vzdycky udela. Sice neni sici a pletaci, ale vari jim jejich oblibena jidla, povida si s nimi, uci je rikanky a pisnicky, muzou si u ni patlat s modelinou, s testem a podobne veci, ktere doma nedelame. Deda se synem v lete na chalupe chodi do lesa a uci ho znat prirodu a zviratka, oba si to uzivaji.
Sice jsou rodice oba omezeni zdravotnim handicapem, ale i tak si na vnoucata udelaji cas. O to vic mi mrzi, ze tchyne s tchanem ,zdravi a mladi, se o vnoucata vubec nezajimaji. Nejde mi o hlidani, vyzvedavani deti ze skolky a podobne, to nepotrebujeme, to zvladame sami, ale o to, ze deti prave nebudou mit zadne spolecne zazitky s nimi, ze je vubec neznaji.