Ten respekt dětských sester - to mi chybělo taky. Hlavně v chebské porodnici. Byla jsem po císaři, ale cítila jsem se dobře (byl už třetí), chtěla jsem mít dítě u sebe. Byl to hrozný problém pro hlavní dětskou sestru. Koukala na hodiny a malého mi vzala, i když jsem doslova žebrala, ať mi ho nechá. Je to šest let a nezapomenu.
Před třemi lety tam byl víceméně stejný personál, ale už trochu "volnější režim". Malou jsem si u primáře vyžádala a vrchní už nemohla nic říct.

Je to tak, každá jsme jiná, každé vyhovuje něco jiného a pokud to jiné lidi nijak výrazně neomezuje, neobtěžuje, nechápu, proč nemůžeme dostat to, co chceme....

Ale docela mě děsí, že vlastně nejsem schopná takové lásky ke svým dětem, jako žena, která rodí jinak, ať už jakkoliv. A že tou svou "malou" láskou je nedokážu dobře vychovat... To jsem asi číst ani nechtěla...