Moje sestřenice měla po těžkém a těžce zpackaném porodu chlapečka s těžkým postižením - dýchal tedy sám, ale to bylo tak jediné, co dělal sám. Ochrnutý, ani nedržel hlavu, špatně polykal, měl epilepsii, samozřejmě nemluvil, akorát normálně rostl. Umřel, když mu bylo pět let. Ale musím říct, že jsem ze sestřenky nikdy neměla pocit, že by byla zoufalá, kromě dne, kdy bylo jasné, že umře a pár dní po jeho smrti. Měla ho strašně ráda, pro ni byl v pořádku, když mu byly tři roky, pořídila mu zdravou sestřičku. Každý to bude brát jinak.