Bude mi třicet a začali jsme se s manželem snažit o dítě. Jenže jsem zjistila, že to mám v hlavě nějak pomotané. Děsím se těhotenství a uleví se mi, když se ujistím, že těhotná nejsem. Takhle kdyby mi někdo přinesl narozené dítě a teď je tvoje a postarej se o něj, to by pro mne byl ideální stav. Necítím nějakou ohromnou touhu po dítěti, spíše tak nějak rozumově i ze zdravotních důvodů jsme došli k závěru, že už je čas. Mým emocím trvá vždycky dost dlouho, než se projeví a myslím, že dítě budu mít ráda, až tu prostě bude, nejde mi to "dopředu", teď z toho mám spíše takový rozpačitý pocit. Ale zpět k těhotenství, přijde mi to jako devět měsíců hrůzy, různých potíží, na které si nemůžu vzít pořádné léky, protože by mohly ublížit dítěti a od ženy se čeká, že z toho bude štěstím bez sebe. Mám potíže ze zažívám, držím poměrně přísnou zdravotní dietu, ale i tak mám čas od času prudké křeče v břiše, na které zabírá jen koňská dávka Algifenu. Ten se v těhotenství brát nesmí. Je těhotenství o tom, vydržet to a děsit se, kdy přijdou bolesti a různé jiné zdravotní potíže? Zatím mi to tak připadá.